Wow, po 3 letech jsme se zase konečně mohli podívat na to, co natrénovali jednotlivé týmy z různých koutů světa, a že bylo na co se dívat! I když nechtěná covid-pauza byla dlouhá a mnoho týmů se nemohlo ani nyní zúčastnit (například Chinese Taipei), protože pro ně cesta mimo jejich zemi nebo naopak příjezd zpět do země byli extrémně náročné, tak si troufám říct, že jsme zažili jedny z nejlepších ICU Worlds ever. A to nejen proto, že Team Czech Republic přivezl dvě medaile, ale opravdu bylo vidět, jak se každý jeden atlet, trenér, porotce nebo reprezentant země nemohl dočkat, až se zase uvidí se svými mezinárodními přáteli a bude soutěžit na těch kobercích v HP Field House nebo v Aréně, které znamenají tak moc.

Když jsem se dozvěděla, že budu jedním z porotců ICU Worlds 2022, polil mě obrovský pocit vděčnosti, štěstí a hrdosti, že budu moci zase jednou na druhé straně stolu reprezentovat naši zemi. Ten pocit, že mi byla dána důvěra hodnotit nejvyšší soutěž světa co v našem sportu máme, je nepopsatelný. K tomu všemu se přidala i radost z toho, že opět uvidím své přátele z celého světa a budu moct pár dní pobýt se svou ICU judging rodinou. Stejně jako když jste členem týmu, který se stane vaši druhou rodinou, tak i mezi porotci to funguje podobně. Po několika letech, co se pravidelně vídáme, ať už na soutěžích po Evropě nebo na Světě, to ani jinak nejde.

Všichni si uvědomujeme, že nám byla dána obrovská důvěra rozhodovat o výsledku nejvyšší soutěže a podle toho se také chováme. Když vám řeknu, že jsem měla před prvním vystoupením, které jsem hodnotila, husí kůži, nebudu lhát. Ten pocit napětí, radosti, zodpovědnosti, nadšení, nervozity, no prostě vše v jednom. Instantní nálož emocí, a proto mám ty soutěže tak ráda. Podobné pocity mám na všech soutěžích, na Světě jsou však všechny tyhle pocity ještě o 100% intenzivnější. Jakmile ale začne první tým křičet pokřik, tak jsem zpět v moodu porotcování a dělám to, co umím a co dělám pořád, skoro každý víkend, když zrovna není covid pauza od soutěží.

Možná by vás mohlo zajímat, jak se člověk vůbec může k porotcování mistrovství světa dostat. V první řadě musíte absolvovat oficiální ICU Scoring Judges course, před ním ideálně i kurz, která dělá ČACH, ten ale v době kdy jsem si ICU kurz dělala já, ještě nebyl. Pak už následují jen stovky hodin praxe na soutěžích jak doma, tak i různě po Evropě či světě. Abyste se dostali až na Svět, musíte toho mít za sebou opravdu hodně, protože člověk bez zkušeností se na svět prostě nedostane.

Moje cesta začala někdy v roce 2014, kdy jsem absolvovala ICU scoring judge kurz. Za prvé mě to zajímalo a za druhé jsem chtěla zůstat v kontaktu s naším skvělým sportem i když už nebudu moci aktivně soutěžit. V roce 2015 přišla moje poslední aktivní sezóna. Potřebovala jsem dokončit vysokou školu a vybrala jsem si vedlejší specializaci, kdy většina mých hodin byla večer, nemohla jsem proto už dál aktivně působit v týmu a ani žádný tým trénovat a v ten moment jsem věděla, že jsem udělala dobře, že jsem se na kurz přihlásila a porotcovské papíry si udělala. Začala jsem hodnocením malých soutěží v Čechách a okolí a postupně se podívala všude možně nejen po Evropě jako porotce. Chce to ale hodně vašeho času, odhodlání a stínování soutěží, než se dostanete k hodnocení soutěží jako je mistrovství Evropy či Světa. Já jsem třeba byla už roce 2015 jako stínový porotce na Evropě, v roce 2015 jsem se poprvé i hlásila jako porotce na svět. Pochopitelně jsem nebyla vybraná, neměla jsem v té době dostatek zkušeností. V roce 2016 jsem na mistrovství světa letěla na vlastní náklady a dělala stínového porotce. Mezi roky 2014 a 2018 jsem postupně porotcovala častěji a častěji, cestovala po celé Evropě a užívala si každý moment. Nedovedete si ani představit, kolik času člověk ale stráví na letištích, v letadlech nebo v autě. Soutěže po ČR byly časově nejméně náročné, protože doprava netrvala déle než pár hodin, ale třeba takové Maďarsko, kam jsem jezdila opravdu velmi často, dalo by se říct, že na každou jejich soutěž, je už cca 5 hodiny cesty. Dostala jsem se do bodu, kdy jsem jela v pátek po práci do Budapeště, vyspala se, porotcovala do 8 do večera a po soutěži sedla do auta a jela zpět. Na soutěže, které byly dál a nebyly dostupné autem, například Itálie, Španělsko, Norsko, Dánsko, Německo (Hamburg) nebo třeba Minsk, bylo nutné cestovat už v pátek a zpět nejdřív v neděli, nebo v pondělí, pokud to byla dvoudenní soutěž. Bylo to náročné, ale stálo to za to, protože v roce 2018 jsem poprvé na svět letěla jako oficiální porotce. Ta čest a pocta! Ta radost! Všechny ty víkendy, co jsem porotcovala všude možně po celé Evropě, stály za to! Splnil se mi můj porotcovský sen.

V roce 2019 jsem se vrátila a v roce 2021 jsem mohla být součástí panelu On-line ICU Worlds. Rok 2022 mi přinesl od ledna až do dubna prozatím skoro každý víkend plný soutěží a byla mi také opět svěřena důvěra porotcovat Mistrovství světa. Mohla jsem tak s hrdostí, pokorou a poctou zase přijmout pozici porotkyně mezi nejlepšími porotci světa. Rok 2022 byl jiný nejen díky dlouhé covid pauze, ale také pro to, že jsem viděla mnoho evropských týmu s poctou, pýchou a hrdostí stát na stupních vítězů. Mezi nimi i naše dva české týmy, kterým na dálku tleskám. Když stáli s medailemi na krku na stupních vítězů, měla jsem husí kůži a cítila neskutečnou radost spolu s nimi všemi. Rok 2022 byl zatím náročný, ale ve světě světového cheerleadingu byl pro Českou republiku naprosto průlomový. Snad se i příští rok postaví všechny české týmy na stupně vítězů a snad toho budu moci být zase svědkem zpoza porotcovského stolu. ❤️

Autor článku: Simona Míková