KDYŽ POROTCI CHYBUJÍ

Odvolávám, co jsem odvolal, slibuji, co jsem slíbil... Tak nějak to bylo v té pohádce, že? :) Pan král si ve zmiňované scéně opakovaně uvědomoval své chybné úsudky a snažil se je překotně, a tak trochu bez rozmyslu, "opravit". Jak by to asi vypadalo, kdyby se takto zmateně stavěla ke svému hodnocení porota na cheer soutěžích?

Tak to vám můžu říct celkem přesně. Ono se to totiž docela často děje. Každý porotce, který vnímá svou práci jako poslání a uvědomuje si, že svým počínáním částečně formuje celé odvětví, a který je schopen alespoň základní sebereflexe a nežije v iluzi vlastní dokonalosti, čas od času zazmatkuje. Protože moc dobře ví, že i on dělá chyby. A že právě ty jeho mohou mít velký dopad na spoustu dalších lidí a jiných proměnných...

Ano, i porotci chybují! Zcela běžně. Většinu svých pochybení si však uvědomí ještě před uzavřením dané divize či vyhlášením výsledků. Spoustu dalších chybiček pak odhalí tzv. quality porotce, který prochází a kontroluje všechny bodovací listiny, sčítači nebo i chytré vzorečky ve výsledkové tabulce. Ani tato četná síta však nedokáží zachytit vše - a je to logické, když se podíváme, jak velkou roli v hodnocení našeho sportu hraje lidský faktor. A tak se porotci občas ve svých myšlenkách vrací na soutěžní plochu i po skončení soutěže a zpětně pochybují o svém úsudku. Po vyhlášení už ale svůj verdikt změnit nemohou, i kdyby stokrát chtěli.

Největší zmatky většinou zažívají porotci ve výcviku, kteří ještě nemají proces hodnocení pořádně zažitý. S přibývající praxí se ale samozřejmě pravděpodobnost pochybení či zazmatkování snižuje. Je to jako se vším - čím víc to člověk trénuje, čím víc chyb udělá a čím víc různých situací vyřeší, tím rychleji, spolehlivěji a automatičtěji jeho mozek dané úkony řeší a vyhodnocuje. Na nulu ale tato pravděpodobnost neklesne nikdy, to je dle mého názoru statisticky nemožné. 

Že občas někdo z porotců něco nepostřehne, to je v tom množství příchozích informací normální - zejména s přihlédnutím k podmínkám, ve kterých se hodnotí. Absolutní soustředění na mnohahodinové monotónní a často se opakující podněty, v nadměrném hluku a za špatných světelných podmínek, často bez pauzy na záchod, občerstvení a refresh mozku a očí - to nejsou zrovna standardní pracovní podmínky podporující jakýkoliv výkon. Takže otázky typu "Byly tam nějaké skoky" nebo "Kolik skupinek šlo v tossech kick double a kolik jen kick twist?" jsou v rámci panelu poměrně běžné. Taky proto tvoří výsledné skóre celý panel a ne jeden jediný člověk. D'oh! :)

Někdy se ale mohou do procesu vloudit i chybičky méně konkrétní, na které se třeba už nikdy nepřijde, a to i u těch nejzkušenějších z nás... Uvedu vám pro představu jeden příklad. Dodnes si velmi živě vybavuji příhodu z doby cca před 8 lety. Hodnotila jsem tehdy jednu ze svých prvních zahraničních soutěží. V panelu sedělo 5 porotců - samá velká a zkušená jména. Respektive - 4 ostřílení světoví porotci a já, porotcovské holátko! V hlavní seniorské divizi jsme se neshodli na prvních dvou místech, kde vznikla remíza, a bylo třeba, aby někdo upravil své skóre ve prospěch jednoho z dotyčných týmů. Ideálně samozřejmě toho, který byl na prvním místě u většiny porotců - a tak nějak se předpokládalo, že bych to asi měla být já. Jenže mé svědomí mi to prostě nedovolilo. Byla jsem si tak moc jistá, že by to nebylo fér... Takže přestože byl můj názor v menšině 2 proti 3 a přestože se mi z toho třásly všechny vnitřnosti, vyjádřila jsem svůj nesouhlas, podpořila ho konkrétními argumenty a vyvolala tak diskuzi, která vedla až k vyžádání záznamu a zhlédnutí obou vystoupení znovu. A jak to dopadlo? Hlavní porotce, jeden z nejzkušenějších vůbec, tehdy uznal chybu a sám své hodnocení změnil. Wow... 

No, a co teď teda s tím, aby se tohle už nedělo? Vůbec nic. Dít se to bude. Chyba je součástí základní výbavy balíčku s názvem "život". Vždyť i sama matička příroda dělá spousty chyb, stačí se rozhlédnout kolem! Jak jinak by zjistila, co funguje a co ne, když by si to sama nevyzkoušela? Je to prostě jen jeden z nástrojů, skrz který se učíme a rosteme - cílem je se z chyb poučit a zbytečně je víckrát neopakovat, nikoliv se jim zcela vyhnout - to přece ani nelze. Klišé? Možná. Moudrost? Obrovská.

Můžeme jednoduše přijmout, že stejně jako dělají chyby sportovci a trenéři, dělají je i funkcionáři a porotci. Můžeme na ně (slušně) upozornit, jestliže se nás nějak dotýkají... A můžeme třeba zkusit je přestat démonizovat a zatracovat a naopak je vítat a vytřískat z nich co nejvíc. Kdo totiž dokáže vidět pozitiva tam, kde se vše tváří negativně, kdo dokáže z chyby udělat přednost a využít naplno její potenciál, tomu se v životě otevírají úplně jiné obzory... Chyba je totiž kámoš. (Né žrádlo.) ;)

Mgr. Petra Žáková, porotkyně ICU, ECU, ČACH

Pozn.: Chcete-li k tomuto tématu přispět do diskuse, zašlete nám svůj příspěvek na cach@cach.cz.