Let's Czech Out! Otevíráme nový seriál plný českých sportovců a sportovkyň, kteří se rozhodli vyrazit do cheerleadingového světa. Jaké to je sbalit si kufry, opustit komfortní zónu svého českého klubu a zkusit cheerleading v USA, Španělsku nebo Německu? Od tryoutů až po evropské i světové šampionáty se zahraničními týmy. Každý měsíc vám přineseme jeden reálný příběh, nahlédnutí pod pokličku zahraničních tréninků a pořádnou dávku motivace pro každého, kdo sní o tom, že se jednou podívá za hranice české plochy.

„Na dno jsem si docela sáhla, když jsem si zranila koleno měsíc a půl před Worlds... nechtěla jsem akceptovat, že to takhle skončí.“

Dnešním hostem Let's Czech Out! je Lenka, která vyměnila pražské Eagles za jeden z nejprestižnějších německých klubů – Wildcats Leverkusen. Jaké to je trénovat v zemi, kde je cheerleading obrovský fenomén, naskočit do tvrdého drilu na vlastním spring flooru a bojovat v nejvyšších levelech o medaile na mistrovství světa? 

 

Where it all began 

“V roce 2016 jsem začala cheer v pražském klubu Eagles a v roce 2023 jsem se přesunula do Německa do Wildcats Leverkusen - klubu poblíž Kolína a Düsseldorfu.” 

Nejdřív tým, potom studium

O stěhování do ciziny Lenka vždy snila, ale bez konkrétní představy. Ta přišla až po maturitě. Výběr vysněné destinace ale neprobíhal podle prestiže univerzity, hlavní slovo měl cheerleading. “Lákalo mě to do Německa, protože jsem napůl Němka a navíc se jejich týmy pohybují na světové špičce. Spolkový stát NRW (Severní Porýní-Vestfálsko pozn. red.) je v německém cheeru nejsilnější - je tam obecně hodně klubů a hodně z nich patří k nejlepším - Wildcats, Dolphins, FTG, CLL, atd. Kolín se mi nejvíce líbil jako město i vysoká škola. Byla jsem pak u Wildcats na zkušební trénink a líbilo se mi tam - tak jsem se rozhodla tam zůstat.”

Čas na přesun

Zatímco pro spoustu cheerleaders jsou největší překážkou přesunu za hranice složitá víza, Lenka měla díky svému německému občanství o poznání hladší start. Místo zdlouhavého papírování se tak mohla soustředit na to hlavní: výběr prestižního klubu v cheerleadingem nabitém regionu a zkušební tréninky, které si domluvila jednoduše přes Instagram. Velkým benefitem se ukázalo i studium na tamní univerzitě, které je (na rozdíl od drahých amerických kampusů) téměř zadarmo.

Cesta do jednoho z nejlepších klubů přitom nebyla vůbec složitá. Lenka se u Wildcats přihlásila online na zkušební tréninky. V německém klubu funguje systém letní společné přípravy pro všechny seniorské kategorie, po které následuje rozdělení do konkrétních týmů. Lenka svou zahraniční dráhu odstartovala v L4 Allgirl týmu Xclusive a pro druhou sezonu se už vypracovala do elitního L7 Allgirl týmu Xceed.

„Samotné přihlášení pro mě komplikované nebylo – pro každého se místo najde. Musela jsem jen podepsat smlouvu, přičemž měsíční členství vyjde na 45 eur,“ pochvaluje si Lenka dostupnost cheerleadingu v Leverkusenu.

První tréninky? Obrovský drill a tvrdá disciplína

Přechod do tak velkého klubu, jako jsou Wildcats byl po šesti letech ve stabilním prostředí pražských Eagles velkým krokem do neznáma. “V letní fázi trénovaly týmy spolu, oproti Eagles tréninkům tam bylo strašně moc lidí. Všichni byli milí, takže jsem se cítila dobře, ale byl to divný pocit najednou být nováčkem.” Obrovský dojem na Lenku hned v úvodu udělalo profesionální zázemí. Klub se pyšní vlastní halou ověšenou bannery a poháry, kde jsou trvale nainstalovány dvě plochy. Jedna z nich je dokonce s vlastním logem.

Samotné tréninky pak potvrdily pověst, která německé kluby předchází. „Wildcats jsou známí svou disciplínou, a ta byla vidět i v náročných trénincích, což se mi líbilo. Trenéři mají  vysoká očekávání, i na nováčky. Ze začátku pro mě tréninky byly dost náročné. Posilka a hodně drilů, které jsou náročnější než tréninky v sezóně, kdy se soustředíme na sestavu.“ přiznává Lenka a dodává, že se musela rychle přeorientovat nejen na lehce odlišnou techniku, ale i na cheerový svět v němčině a s anglickým počítáním.

 

 

 

 

 

Těžká cesta na mistrovství a tisíce sportovců

Obrovský rozdíl oproti českým poměrům panuje v samotném soutěžním systému. V Německu má soutěžení mnohem komplikovanější pravidla na celonárodní mistrovství se musí týmy nejprve tvrdě probojovat přes kvalifikace ve své spolkové zemi a následně v daném regionu. Pro mnoho cheerleaders z menších klubů je tak pouhá kvalifikace na mistrovství obrovským životním cílem, na který čekají i dlouhé roky.

Tento obrovský rozsah sportu se promítá i do běžného života. „velmi mě překvapilo, kolik lidí cheeruje. Dokonce se párkrát stalo, že jsem cizím lidem říkala o cheeru a oni to znali (žádné „roztleskávání?“)“ dodává. „Už na samotném mistrovství spolkové země (Landesmeisterschaft) bylo pocitově víc týmů než v celém Česku. Hlavně mladších týmu bylo neskutečně moc, což je skvělý pro budoucnost cheeru.“

“Co se týče úrovně a mentality v Německu, tak si myslím, že to hodně záleží na klubech. Nemyslím si, že v Německu obecně všechny týmy mají vyšší úroveň nebo jinou mentalitu než v Česku. Tím, že ten sport je obecně větší, a mají více lidí, tak je jednodušší mít víc větších a lepších klubů. „Tvrdší mentalita“ si myslím že pak záleží na klubu, třeba ve Wildcats hodně dávají důraz na disciplínu, v jiných klubech to je zas jiné.

Specificky ve Wildcats mě ale překvapilo, hlavně v L7 týmu, kolik se vlastně dělá mimo tréninky. Když trénink začíná v 20h, tak většina lidí tam je nejpozději v půl, protože zkoušejí stunty, trénují něco co jim v sestavě třeba nejde, aby se nezdržoval společný trénink. Baskety se před tréninkem musí házet do jámy, a topové mají zvlášť cviky na body positions. Hlavně v sezóně během tréninku není moc času trénovat mimo sestavu, buď nové věci nebo třeba akrobu, která zrovna není v sestavě. Taky jsme často měli tréninky s externím coachem, což pak zabíralo celý víkend. A jestli jsme si chtěli vydělat peníze na podporu cesty na worlds, tak jsme pořádali tumble camp nebo pomáhali s organizací open gyms.”

Když je cheerleading absolutní priorita

“Překvapilo mě, kolik lidí na tréninky dojíždí z neskutečné dálky. Jedna kamarádka jela pokaždé až z Nizozemska, další měly taky minimálně 1.5h cestu. Vím, že už i v Česku to víc lidí dělá, ale překvapilo mě, jak je to tady normální, že většina týmu dojížděla z nějakého jiného města.”

V nejvyšším levelu proti světové elitě

“Účastnit se na Allstarových worlds v level 7 týmu pro mě bylo nezapomenutelné. Obecně dostat se do špičkového týmu Xceed už pro mě bylo úžasným úspěchem. Ale jet na worlds a vědět, že jdeme bojovat o dobré umístění, byl úplně nový pocit. Odvezli jsme si 5. místo, což pro mě v L7 je stále neskutečný.”

 

 

 

 

 

Nejtěžší zkouška

“Na dno jsem si docela sáhla, když jsem si zranila koleno měsíc a půl před worlds. Bylo to pro mě první pořádné zranění, a moc jsem nevěděla co s tím. Byla to pro mě vrcholová sezóna – nejvyšší level, a taky jsem věděla, že prozatím bude poslední (musela jsem kvůli univerzitě v dalším roce na semester do zahraničí) – proto mě to strašně mrzelo a nechtěla jsem akceptovat, že to takhle skončí. Nakonec jsem se rozhodla, dojet sezónu i se zraněním, abych mohla stát na ploše na worlds a zažít i Elite s týmem Xceed. (Samozřejmě nedoporučuju trénovat dál se zraněním, zdraví má být na prvním místě!)”

Krok z komfortní zóny, který stojí za to

“Určitě mě to donutilo ještě jednou vyjít z komfortní zóny, přizpůsobit se novému okolí a překonat své hranice znovu a znovu. Našla jsem si nové skvělé kamarády a uvědomila jsem si, jak skvělý je cheer, nebo obecně týmový sport, pro to najít nové přátelé na novém místě. Všichni milujeme stejný sport, víme, jaká neskutečná práce a časová investice do toho jdou, a jaký to je pocit, když se nám zrovna v cheeru nedaří.”

Co bys poradila českým cheerleaders, kteří tajně sní o tom, že by to venku také zkusili, ale zatím sbírají odvahu?

“Myslím si, že všechno je možné a nemusí to být tak nerealistický sen. Cheerová komunita stále je skvělá komunita, a neuškodí se třeba někde nebo někoho jen nezávazně zeptat na zkušenosti. V dnešní době se skoro všude domluvíte anglicky, a kluby budou vždy vděčné za skvělé atlet(k)y. Najde se nějaká cesta, a vždy to člověka něco naučí do života – takže by to určitě víc lidí mělo aspoň zkusit, když po tom snějí.”