„Když jsem byla úplně na dně, říkala jsem si, že to přece nemůže být navždy.“

Dnešním hostem Let's Czech Out! je Péťa, která si splnila celoživotní sen a přes Barcelonu se dostala na americkou univerzitu TVCC. Jaké to je vyměnit českou tělocvičnu za nekompromisní dril na americké univerzitě?

Z Vysočiny až k americkému snu

Péťa se cheerleadingu věnuje už desátou sezónu. Své první sportovní kroky udělala v domovských Rebels Cheerleaders na Vysočině, odkud se přesunula do JCA Legends v Jihlavě a české působení zakončila dvěma roky v pražských JNS Cheerleaders. Zlomovým okamžikem pro ni bylo sledování amerického národního týmu před finále mistrovství světa. Když zjistila, že se skládá právě z univerzitních sportovců, zrodil se velký sen.

„Od té doby, co jsem s cheerem začala, se můj život točí hlavně kolem něj, takže myšlenka byla hlavně z toho, ale postupně jsem díky cheeru také vlastně objevila moji vášeň pro cestování a poznávání, takže se z toho zahraničí stal takový celoživotní sen, už ne jen sportovní. Vždycky jsem chtěla posouvat a dokázat všem, že všechno je možné, a právě tímto ukázat i dalším českým cheerleaders, že nemusí skončit jen na úrovni České republiky. Že vždy to nějak jde, i přes všechny překážky!“ vysvětluje své odhodlání Péťa.

“Dostat se do Ameriky je ale mnohokrát velmi finančně náročné, stipendium hned po střední nevyšlo, a tak jsem nejprve odešla do španělské Barcelony. Tam jsem strávila jednu sezónu plnou nových zkušeností a i díky tomu se mi pak v roce 2025 podařilo získat dobré stipendium do Ameriky. Zde jsem již druhou sezónu na americké vysoké škole TVCC a žiji sen, který jsem vždycky chtěla, ale bála jsem se, že ho nedosáhnu přes všechny překážky.”

Přesun do zahraničí

Proces dostat se do zahraničí se dá zvládnout z obýváku - stačí online tryout a videa skillů. Péťa ale přiznává, že zatímco ve Španělsku řešila spíše online studium v Česku, v USA jsou týmy propojené s velkými kampusy, kde je zařízené bydlení i jídlo. Výzvou tam ale byla studentská víza.

“Ale všechno jde, když se chce, a i když mě u všeho tohoto často děsily ty nekonečné e-maily a vyplňování spousty dokumentů, určitě bych to udělala stokrát znovu. Vyplatilo se to”

Vzpomeneš si na svůj úplně první trénink v novém týmu? Jaký to byl pocit?

“Ve Španělsku jsem se od první sekundy cítila jako doma. Trénink byl jiný, než na co jsem byla zvyklá, ale přeci jen jde o cheerleading, takže všechno jsem tak nějak znala. Problém často byla jazyková bariéra. Hodně lidí ve Španělsku umí opravdu základy angličtiny, a tak se mezi sebou baví španělsky, ale vlastně mi to nakonec pomohlo s učením nového jazyka haha. 

A v Americe to bylo všechno úplně wow. Já znala i tento tým z Netflix seriálu, takže být tady na vlastní kůži vlastně stále je úplně neskutečný. V Americe je cheer prostě na nejvyšší úrovni. Což pro mě bylo takové těžké vidět kolem sebe, všechny ty neskutečné atlety s prvky, které jsem viděla jen v televizi předtím (jako jedna řada rondát arabian rondát full whip full). Ovšem ale každý má něco, a i když se peru se svým fullem, tak zase týmu dávám něco jiného. To jsem si musela po čase uvědomit. A tady problém naštěstí s jazykem nemám, angličtina je pro mě velmi známá a jen velmi zřídka mám problém se správně vyjádřit.”

V čem vidíš ten nejzásadnější rozdíl mezi českým cheerleadingem a tím, jak to funguje tam?

“Přijde mi, že tohle je hlavně klub od klubu a také trenér od trenéra. Že se to nedá generalizovat z hlediska zemí. I právě to mě baví… získávat spoustu různých zkušeností ve všech oblastech, ať už jak funguje rozcvička, nebo detailní techniky těch nejtěžších skillů. 

Ve Španělsku bych to asi charakterizovala jako takový víc volný styl. I celkově soutěže se tam zatím rozvíjejí, takže jsou i v porovnání s Českem úplně na začátku. Zase, jak je tam všechno takové víc na pohodu a sportovci se schází hodně i mimo tréninky, přijde mi, že právě tím tam vzniká skvělý rodinný aspekt. To řekl i trenér týmu, který vyhrál mistrovství světa minulý rok a je z mého španělského klubu, a i já se tímto řídím: není to o tom, jak to dopadne, kolikáté místo jsme získali, ale o tom, s kým tam stojíme, a o tom celém procesu během tréninků atd. 

Americké vysokoškolské týmy jsou taková vlastní bublina. Vše je tady dost jiné. Tréninky často mohou být i dvakrát denně a dost se přizpůsobovat studentskému životu. Třeba v pátek, kdy nemáme školu, máme tréninky dost často i brzy ráno. Nebo během jarních prázdnin jsou právě ty zmiňované každodenní tréninky dvakrát denně. Sestavu tady tým skládá ani ne dva měsíce před tou hlavní soutěží, protože jsou sportovci na takové úrovni, že i za tak krátkou dobu ji zvládnout natrénovat čistě.”

Jaký je tvůj absolutně nejlepší cheerový zážitek z ciziny, na který nikdy nezapomeneš?

“Mám takové dva. Celá sezóna 2024/2025 ve Španělsku, protože tam jsem si uvědomila, o čem cheer ve skutečnosti je a jak jsem vděčná za každého člověka, kterého díky cheeru mám, a získala jsem strašně moc zkušeností a zážitků. Jako druhý musím zmínit ten neskutečně silný moment, být na mistrovství Ameriky, NCA College Nationals, a pak po výhře vběhnout do oceánu. To je taková tradice. Já tento moment předtím znala jen z obrazovek. To bylo fakt strašně nepopsatelný. 

Celá sezóna minulý rok 2025/2026 pro mě byla tak těžká. Prošla jsem si neskutečnou krizí, prvně jsem se nedostala ani do soutěžního týmu na plochu. Ale i když to bylo těžký, nepřestala jsem makat a my nakonec TÝDEN před touto soutěží dostali možnost soutěžit ještě ve třetím týmu našeho klubu. Bylo to tak mentálně náročný, a proto vběhnout do té vody po třech dnech soutěžení a hlavně celé té sezóně bylo takové zadostiučinění.”

Zažila jsi moment, kdy sis sáhla na dno nebo jsi to chtěla vzdát? Co tě nakonec přimělo bojovat dál?

“Řekla bych, že asi bohužel takových momentů bylo hodně. Takové ty chvilkové pocity, to se děje často, ale horší je, když se nakupí víc věcí i kolem a celkové vyčerpání nebo taková bezmoc. 

Moje poslední sezóna v České republice byla těžká. Bojovala jsem s pocitem, že nejsem dost dobrá a nedostávám dostatečně uznání za to, co dělám. Spolu s tím jsem neměla moc času na své aktivity mimo cheer a blížila se maturita, a tak si pamatuji, že jsem i na tréninku párkrát brečela potají na začátku rozcvičky, že už nemůžu a že mě to už asi nebaví. To bylo fakt těžký, protože já vím, jak moc cheeru vděčím za všechno, ale tam jsem byla nějaká bezradná i bez motivace. Tak celou tu sezónu jsem vlastně bojovala za to dělat to pro sebe a pro svou další budoucnost, než pro cizí uznání.

Můj první rok v Americe 2025/2026 byl opravdu těžký. Předtím mi ani nedošlo, jak těžké bude být tak daleko ode všech a ještě se sedmi hodinovým posunem. Procházela jsem si hodně věcmi. A tak se nebojím i říci, že jsem vyhledala pomoc psychologa. Máme tady takovou možnost i ve škole a společně i se skvělými pracovníky tady, co se mi vždycky snažili pomoct, jsem tu krizi překonala. Asi nejhorší to bylo, když jsem se právě nedostala ani do týmu, co bude na ploše soutěžit. Já jsem to tak nějak v hloubi duše tušila, jen nevidět tam moje jméno, i když jsem věděla, jak moc tvrdě trénuji, mě stejně dolomilo.

Tak nějak už jsem si za ty roky vybudovala takovou disciplínu, že jsem nemohla přestat. Nechtěla jsem to vzdát a ještě minimálně ten rok dodělat, i když to bylo opravdu zatím nejhorší období mého života. Pořád jsem měla v hlavě, že jsem sem přijela s nějakým cílem. Říkala jsem si, že když jsem teď úplně na dně, tak to přece nemůže být takhle navždy a že se to musí postupně zlepšit. Mám spoustu věcí, co mi pomáhají bojovat dál, ať už to byly malé afirmační kartičky, co jsem si v té nejhorší fázi koupila na každý den, nebo pomoc terapii, ohlédnutí se za celou mou cestou a to, že se prostě nevzdávám a že to vždycky nakonec vyjde a všechno bude dobrý. Hodně mi také pomohlo najít si něco úplně mimo cheer, kde jsem se cítila produktivní, ale zároveň to s cheerem vůbec nesouviselo. Začala jsem pracovat a bylo pro mě důležité mít něco, kde jsem mohla na chvíli vypnout.

Vím, že mě sledují cheerleaders hlavně z Česka, ale pomalu z celého světa, a ty nechci zklamat a dokázat jim, že je to možný. FAKT. Já začínala úplně od nuly a někdy mi ani samotné nedochází, kam mě tahle cesta dokázala dostat.”

Co tě tahle zahraniční zkušenost naučila o tobě samotné a co ti to dalo do osobního života mimo cheer?

“Být neskutečně vděčná za všechno, co mám, za lidi, co mám, a za vše, co můžu zažívat. Moje cesta je unikátní, ale ne nedosažitelná. V průběhu toho všeho jsem se naučila taky, že opravdu můžu udělat všechno, na co si nastavím mysl. (You can do whatever you set your mind to.) Tohle obojí už jsem tak nějak uměla předtím, ale tady jsem si to ještě více potvrdila.”

Co bys poradila českým cheerleaders, kteří tajně sní o tom, že by to venku také zkusili, ale zatím sbírají odvahu?

“Určitě se nevzdávat a snít, hledat cesty, ne výmluvy, a jít si za tím, co chtějí oni sami, ne nikdo kolem nich. Vždycky je nějaká cesta. Nemusí být jako moje… může to být lehčí nebo i těžší, ale opravdu věřím tomu, že nakonec to vždycky dopadne, jak přesně osud chce. Určitě bych taky řekla, ať se nenechají strhávat okolím k nějakým špatným věcem a fakt si jdou za tím, co chtějí, a dají do toho vše. Makat na 100 % na tréninku, chodit dřív, dát pár opakování i po a ideálně makat i mimo tréninky. Někdy to trvá dýl, někdy míň, ale nakonec stejně pak vy budete ti, co to dotáhnou nejdál a budou nejlepší.

A možná bych ještě dodala, že se člověk nikdy nesmí bát říct si o pomoc nebo třeba změnit prostředí, pokud se v něm necítí dobře. Není potřeba zůstávat někde jen kvůli tomu, že tam člověk začal, nebo kvůli tomu, co si myslí ostatní. Nejdůležitější je, jak se cítíme my sami, a ne žádné medaile nebo umístění. Cheerleading by pořád měl být něco, co vás baví. Proto se vždycky ptám a říkám, že nejdůležitější je, aby vás to bavilo. Úspěch totiž nemusí u každého vypadat stejně a někdy i změna cesty může být součástí toho, že se nakonec dostaneme tam, kam opravdu patříme.”